Aktuálně

Senát podpořil faktickou beztrestnost státních úředníků. O dva hlasy totiž zamítl návrh senátorského klubu Starostové a nezávislí (STAN), aby v příslušném zákoně byla pro stát stanovena povinnost požadovat náhradu vzniklé škody. Nyní je na libovůli státu, zda bude, či nebude vyžadovat po úředních osobách náhradu za škodu, kterou stát uhradil v důsledku nezákonných rozhodnutí či nesprávného úředního postupu. Je v něm obsaženo magické slůvko stát „může“. A jak dokládá praxe, stát nemusí vůbec nic.
Lví podíl na zamítnutí předlohy mají senátoři za ČSSD, kteří se jako jeden muž odvolávali na vládu, že ta by měla předložit příslušný návrh zákona. Totéž ovšem vláda slibovala už ve Sněmovně, když na začátku tohoto volebního období v červnu 2014 stejnou předlohu tehdejšího poslance Stanislava Polčáka zamítli, opět především poslanci ČSSD.
Od té doby se už dva roky nic neděje a vláda nepodala žádný návrh měnící současnou praxi libovůle státu, zda škodu způsobenou úředníkem, ale i soudcem, státním zástupcem, politikem ve výkonné funkci bude vymáhat. Přitom jsme nepožadovali nic víc, než co dnes platí v soukromé sféře. Když zaměstnanec svému zaměstnavateli způsobí škodu, odpovídá podle zákoníku práce do výše 4,5násobku svého platu. Způsobil-li škodu úmyslně či v opilosti, pak odpovídá plně.
Totéž mělo být zachováno i pro státní sféru, jen by mu byla uložena povinnost jeho škodu vymáhat povinně. Když slyšíte, že se za zamítnutí předlohy přimlouvá i senátor a ministr Jiří Dienstbier, jindy velký bojovník za všechno a za všechny, vrtá vám hlavou, zda to nebyl stranický úkol ponechat zákon v takovém stavu libovůle, zda se po úřednících škoda vymáhat bude, či nikoli.
Sociální demokracii totiž stávající stav vyhovuje. Umožňuje jí na centrální úrovni ovládat úředníky a udržovat je v poslušném módu. Politik ČSSD totiž potřebuje úředníka ujistit, že nebudeli se protivit vůli nadřízeného, pak nejenže má kariérní postup zajištěn, ale také mu nehrozí žádný jiný postih.
Zákon o státní službě, který ČSSD prosadila, tak byl jen velký švindl na občany. Pevně usadil úředníky prakticky na doživotí v jejich pohodlných židlích a odpovědnost zůstala jen v tezích. Jak jinak si vysvětlit, že i podle statistik sdružení Oživení je na některých ministerstvech vymáhána škoda jen ve čtyřech procentech případů?! Bohužel jediným poškozeným je daňový poplatník, tedy my všichni, kteří škodu vzniklou státu musíme vždy z našich daní zaplatit.
Kdyby si úředníci byli vědomi, že s jejich nesprávným úředním postupem, a tím je i nečinnost či prodlevy, byla spojena jasná odpovědnost, vypadalo by to jejich úřední rozhodování jinak. To ale nevyhovuje ČSSD a dlužno dodat, že i většinově ODS, jež předlohu taky navrhla zamítnout a která má s ovládáním úředníků letité zkušenosti. Potřebují totiž úředníky povolné.
Na Slovensku platí explicitní povinnost státu škodu vymáhat, ale i povinné pojištění úředníků, na které stát přispívá. To jsme chtěli rovněž řešit. Podobně je tomu v Rakousku; v Německu spadá vymáhání škody pod speciální úřad.
Paradoxní je, že naopak našim obcím a krajům stát přikazuje, aby povinně škodu jim vzniklou vymáhali. Jsem již 26 let starostou Božího Daru a nikdy by mne nenapadlo, že bych škodu prokazatelně mé obci vzniklou nevymáhal. Jak bych to také před svými občany asi odůvodnil? U státu je to zjevně jedno.
Senátorem jsem již 12 let a nikdy by mne nenapadlo, že Senát ovládaný ČSSD takto ztratí rozum a posvětí princip známý ze Švejka – „to se nám to hoduje, když nám lidi půjčujou“. Senát v podzimních volbách potřebuje výrazně obměnit, vláda jedné strany mu škodí a ztrácí pro občana význam.

Zdroj: Právo, autor: Jan Horník