Aktuálně

Senátoři menších stran si stěžují na diskriminační pravidla

financování stran u Ústavního soudu

Starostové a nezávislí spolu se senátory z dalších stran a hnutí napadli u Ústavního soudu v loňském roce přijatá ustanovení zákona, které upravují činnost a financování politických stran. Dotčené části zákona dle nich mají dopad zejména na menší politické strany a senátoři je pokládají za protiústavní.

„Žádáme Ústavní soud, aby přezkoumal soulad s Ústavou hned u čtyř okruhů. Prvním z nich je nemožnost politických stran přijímat půjčky od svých členů či příznivců, když zákon připouští pouze půjčky od bankovní subjekty. Velkým stranám každá banka ráda poskytne úvěr, menším stranám bez zajištění žádná banka nepůjčí. Důsledek přijaté úpravy je jasný, ani vlastní členové se nemohou podílet na riziku neúspěchu své strany a jiné peníze malá strana jen těžko získá,“ uvádí místopředseda Senátu Jiří Šesták (z klubu STAN). Advokát, zastupující senátory u Ústavního soudu a zároveň místopředseda STAN Stanislav Polčák doplňuje, že Parlament chtěl omezit velké množství půjček, jež především svému hnutí ANO poskytuje jeho předseda Andrej Babiš. „Nicméně s vaničkou vylili poslanci i dítě a zásadně znevýhodnili menší politické subjekty. Nechápu, proč nebyly připuštěny půjčky malého objemu, třeba jako u darů do 3 mil. Kč ročně. Je to i v mezinárodním měřítku nestandardní,“ podotkl k tomu Polčák. Uvedené ustanovení navrhl do zákona poslanec Martin Plíšek (TOP 09). „Ve svatém boji proti Andreji Babišovi kolegové z TOP 09 nahráli velkým stranám. Chci věřit, že nedopatřením.“

Druhý problém představuje strop 3 mil. Kč pro dary mezi politickými stranami. Zákon nově zavádí obecný strop od jednoho dárce pro politickou stranu v této výši. „Vláda, která pravidlo navrhla, si ale neuvědomila, že také strany navzájem ve volbách spolupracují, ať v koalicích či jiných spojenectvích, a poskytují si finanční podporu. Strop tří milionů ročně omezuje volnou soutěž politických stran, protože zejména těm menším stranám, ale nejenom jim znemožňuje legální spolupráci nad tento limit,“ uvádí advokát Polčák k omezení příjmů darů pro politické strany. „Konkrétně když se strany dohodnou, že podpoří kandidáty do Senátu a jedna druhé hodlá poskytnout dar na volby 4 mil. Kč, již je takový dar nepřípustný a podle nových pravidel jej musí obdarovaná strana pod přísnými sankcemi bez prodlení vrátit,“ upozorňuje na rizika nového zákona místopředseda Senátu Šesták.

Třetí problém představují podle senátorů zákonem nově vytvářené politické instituty a jejich financování. Stát stranám nově bude financovat provoz politických institutů ve výši navíc 10% státních příspěvků ročně, které strany už získávají, ty však musí pro nárok na tuto další podporu splňovat velmi přísné kritérium. Strana musí mít poslance alespoň ve dvou z posledních tří po sobě jdoucích volebních období Poslanecké sněmovny. „Tímto je nepokrytě podpora směřována v současnosti jen čtyřem vybraným stranám - ČSSD, KSČM, TOP 09 a ODS. Parlament touto extrémní podmínkou ještě více posílil jejich rozpočty a zvýraznil tak jejich enormní odstup ve státní podpoře od ostatních několik desítek stran. Svobodná soutěž mezi stranami je základní demokratická hodnota, ta však tímto zákonem dostává těžkou ránu,“ podotkl místopředseda Senátu Jiří Šesták. Advokát Polčák upozorňuje, že vláda při návrhu tohoto pravidla Parlament obelhala. „Vláda tvrdila, že jde o vzor z Německa. Tam však je nárok na státní podporu dán, pokud politická strana pronikla do Spolkového sněmu nebo dvakrát do některého ze zemských sněmů. Česká pravidla s rolí stran úspěšných v krajích vůbec nepočítá, vše záleží jen na proniknutí do sněmovny, ani Senát se nepočítá,“ vyčítá zákonu

Polčák s tím, že pokud v Německu politická strana z parlamentu vypadne, dostává s ní spojená nadace podporu ještě v následujícím volebním období.

Poslední zásadní námitkou senátorů je, že se současná pravidla financování politických stran na parlamentní úrovni ocitají v rozporu s Ústavou. Nyní platí, že za každý mandát poslance či senátora strana získává ročně 900 tisíc Kč. Nadto strany, které v poslaneckých volbách překročí hranici alespoň 3 %, mají nárok na další podporu mezi 6 mil. až 10 mil. Kč ročně. „Rozdíly v příjmech mezi stranami, které těsně nepřekročí 3 % anebo těsně nepřekročí 5 %, jsou však obrovské ve srovnání s bohatě státem dotovanými stranami zastoupenými ve sněmovně. Ukazuje se pak, že jeden hlas voliče má z hlediska následné finanční podpory od státu politickým stranám diametrální váhu, což zásadně poškozuje volnou soutěž stran a diskriminuje ty menší strany, které mají být vyzyvateli těch zavedených,“ vyzdvihuje negativa současného modelu financování politických stran senátor Šesták. „Další podpora pro politické instituty etablovaných stran tyto nůžky ještě dále rozevírá s dopadem na politickou pluralitu a otevřenou společnost,“ uzavírá Polčák.

Zajímavostí je, že systém financování politických stran z parlamentní úrovně napadla také senátorka Eliška Wágnerová, která již v roce 2005 tento systém kritizovala jakožto ústavní soudkyně. Seznam podepsaných senátorů je uveden v další příloze.

Příklady negativ současného systému dokládá tabulka o poměrech mezi stranami v příloze.

Tehdejší výtky ústavní soudkyně Elišky Wagnerové se návrh senátorů výslovně dovolává. Vybíráme nejdůležitější z nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 10/03.

„Smysl veškerých forem financování politických stran státem však dle mého názoru spočívá v umožnění a podpoře tvorby pluralitních názorů ve společnosti za účelem jejich účinné prezentace ve volbách.

Uvádí-li pak většinové stanovisko, že prolomení 3 % hranice získaných hlasů pro poskytování stálého příspěvku by znamenalo zvýšené nároky na státní rozpočet, aniž by bralo v úvahu zcela nepřiměřené disproporce mezi nadfinancováním parlamentních stran a nefinancováním neparlamentních stran, které však prokázaly vážnost svých programů a tím i ukotvení ve společnosti, jde o stanovisko účelové, postrádající ústavněprávní dimenzi spočívající právě v přezkoumání odůvodněnosti rozdílů, resp. v přezkoumání proporcionality takto založených rozdílů.

Stav vytvořený výší státního příspěvku na mandát je nejen v rozporu s čl. 20 odst. 4 Listiny, nýbrž je fundamentální pro hodnocení kvality demokracie v České republice. Parlament jako státní orgán má být až výsledkem vážného volebního soupeření soukromých subjektů (politických stran) reprezentujících různé zájmy ve společnosti. S demokracií je neslučitelná představa, aby stát skrze finančně preferované subjekty eliminoval jiné, avšak autentické subjekty ukotvené ve společnosti ziskem kolem 1 % hlasů odevzdaných ve volbách z reálného a férového volebního boje. Ne náhodou apeloval Ústavní soud (sp. zn. Pl. ÚS 53/2000) na zákonodárce, aby poté, co Ústavní soud zrušil příspěvek na mandát, zákonodárce využil vytvořený prostor k uplatnění nového modelu financování politických stran státem tak, aby proporce mezi dotacemi dosažených pozic a dotacemi úspěchu ve volební soutěži se změnily výrazně ve prospěch ocenění počtu hlasů získaných ve volbách.

Většinový názor se odvíjí od konstrukce tzv. reálného postavení politické strany v ústavním systému státu, což spojuje výhradně s přítomností strany v Poslanecké sněmovně. Tato konstrukce mi připadá umělá. Dovozuje-li se z funkčního propojení Poslanecké sněmovny s vládou větší důležitost dolní komory ve srovnání s komorou horní Senátem (patrně díky reálné moci vlády), nemá tato úvaha dle mého názoru oporu v Ústavě.“